- nový den -

Co je to se mnou? Ještě asi spím, proč by ne, spánek je dobrý lék na rány. Copak tím asi ta holka myslela: „Myslela jsem, že jste spolu.“

Terry musel zmizet. Co se stalo? Já a ona. Sami v lese. Ach, tak to bude dneska pěkná show. Bože, řekni mi, PROČ?! No, jako Tarzan a Jane v pralese, tak a může začít snad už můj posledních den v džungli….nebo v životě. Život byl ke mně stejně pěkná svině, že mě nechal chcípnout zrovna tady! Proč to udělal?

„Au, bolí mě hlava.“ noční strach mi opadl z víček a ty se pomalu rozevřely do pozdního rána. Vstávám a jdu se kouknout na jídlo. Jídlo je pryč. To ne…

„CO?! Co jsem sakra provedl?! Řekni mi parchante, co?!“

„Nic, vůbec nic.“ ozvalo se tiše za mnou. Katka nakoukla do stanu.

„Terry utekl a všechno si vzal sebou. Jídlo, mapu, kompas… všechno. Co na tom nechá-peš?“ podívaly se na mě její vyčítavé oči. Beznaděj? Zoufalost.

„Ne.“ zamumlal jsem. „Ale co budeme dělat bez jídla?“

Katka přiskočila a rozevřela dlaně s několika lesními plody. „Děláš si srandu? Myslíš si, že budu hledat jídlo dokud nepadnu hlady!? Jsi snad úplně pitomá!!!“

„Naser si!“ jedním polknutím snědla všechno, co našla a šla balit věci.

Jakoby těch špatných zpráv nebylo málo, tak pitná voda zmizela taky. Ten… kretén! Přeji si, ať chcípneš hladem, Terry. Pomalu a sám! Tohle mu nezapomenu, tohle ne. V tomhle zoufalém stavu dlouho nevydržím. Kdyby tak šlo všechno vygumovat, jen tak, beze strachu z budoucností, bez strachu, že se sem vrátím.

-

Přichází konec, už i ve dne to cítím. Kráva nám ještě balí stan. Seru na ni! Prohlídnu raději okolí. Ten strom, strom naproti, jako bych ho už párkrát viděl, všechny jsou stejné, není se čeho chytit. Co mám dělat? Není v mých silách dostat se zpátky.

„Jaku.“

Ježiši, u toho stromu, někdo tam stál. „Shadow!“ Jack tam před chvílí určitě stál čelem ke mě. Ježiši, co když to byl on. Rychle, nesmím ho ztratit.

„Kluku, do háje, kde jsi?!“

Nikdo. Přísahal bych, že tady stál. Kde se jen poděl? Určitě to byl Jack. Určitě? Nebyla to ta svině Terry? Nebo někdo, někdo jiný! Někdo, kdo zná cestu ven! Byla to jen chvilka. Musím to zjistit: „Haló, je tady někdo?!“

„Potřebuji pomoc! Pomozte mi! PROSÍM!!!“ stále volám stejné věty, stejná slovo, stále nic. Sakra, proč nikdo neodpovídá! Proč!

Asi to byl jen stín nebo tmavá větev, jsem přetažený, to je všechno. Připadám si jako pták, pták letící nad mořem, mořem bez pevniny, kde by se dalo přistát. Co to proboha žvaním. Jaký pták? To ta pitomá děvka za všechno může! Kdyby v noci byla vzhůru, tak by Terryho ani nenapadlo pláchnout s jídlem. Posrala to! Ať už za mnou nikdy nechodí škemrat o pomoc. Mrcha zasraná,…

„Tony, hoď sebou! Musíme už jít.“

„Drž hubu! A nedívej se na mě tak! Kdo tě má pořád snášet?!“ Proč ji to v té hlavě tak málo pálí, ať mi dá konečně svátek. Mám já to zapotřebí, tahat ji pořád sebou. Proč nás ještě nikdo nenašel?

Den se převalil do odpoledne, do času oběda, KRUCI… Ušli jsme asi pět, možná šest kilometrů a je to marné. Ha, zase ten strom, „Ahojky stromečku, neznáme se odněkud? Zdá se mi, že znám tvého bratříčka, nejste náhodou siamská dvojčata???“

„Přestaň!“ Upřela na mě nenávistný pohled naše ochránkyně slabých a hladových. „Zkus se trochu ovládat, ještě máme kus cesty před sebou, tak s tím laskavě…“

„Kus cesty! Co to žvaníš?! Chcípneš tady, rozumíš! Tak se s tím kurva smiř! Myslím, že bys měla jít, nehodlám se vláčet s někým jako ty!“

„Jak to myslíš? Posloucháš se vůbec? Kde je tvé odhodlání dostat se odtud?! Tony, nebýt mě, tak tady brečíš jako posraný skrček!“

„Kdybys dávala pozor, tak bych měl něco do žaludku!“ Ta kráva, copak já za to můžu, co si o sobě vůbec myslí…

„Cože? Nebýt tebe, tak tady nejsme!“

Plesk – tak tuhle facku si bude pamatovat do smrti. Tohle teda posrala!

„Přestaň ryčet! Dál jdu sám. Nepotřebuju problémy, rozumíš?! Chcípni si!“

Nepohlédla mi do tváře, koukala do suchého listí. Sebral jsem stan a nechal ji sedět na pařezu. Myslím, že teď, když už je všechno jasné, bylo by načase vrátit se domů. Sbohem Kat, nemůžu říci, že bych tě rád poznal, ale mohu říci, že tě rád opouštím.

 . . .